Naprosté pusto a prázdno......zas a znovu ty samé pocity které jsem měla kdysi kdy jsem se cítila na tomhle světě naprosto odepsaná...V záchvatech úzkosti, mě donucovali uzavírat se do sebe a nikoho k sobě nepouštět. A teď.? sama samotinká zas a znovu si nevím rady, kvůli jediné hloupé budově "vlastně kvůli těm obývajícím co jí obývají" Co jsem jim vlastně udělala, že na mne vrhají kopu

Konečně za celou věčnost se ukázalo , že může být Pátek 13. Ráno bylo vstřícné a na nebi pluli mraky, ze kterých pršelo. Naštvaní lidé spěchali do práce a ve vlhkém vzduchu  bylo cítit napětí které, se vznášelo nad předměstím.U předměstí na rohu stál stánek s novinářem, který každé ráno hlásal novinky a občas lidem nabýdnul kávu. No a v prostředku náměstí stála socha, která tu stojí do teď

Písek kol dívčina těla se třpytil jako samo sluneční bytí, a den na krajíčku její věty byl vysloven. Je den ano,tak jasný jako polední přemítání o něčem co leželo na talíři.Nebe je jasně modré a slunce svými vlásky hladí dívku po tváři,hučí potok, který se rozevírá do mohutné řeky Lužnice. V dáli je slyšet tolik druhu ptactva. různé druhy v jedné sluncem zalité krajině .Tráva voní a včely,vosy

 Sluneční paprsky dopadali k temným koutům zašlého půdního světa (v němž dívčina tvář zřídka byla viděti mezi putujícím prachem...) S úžasem hleděla vzhůru na ručně vyřezávané trámy a poslouchala jak pod ní praská podlaha "krok co krok kdy procházela se pustým koutem půdy, měnila se krajina  kol ní" A ikdyž ji doprovázel Nelson tak se tu cítila osamělá jako rudě se tyčící list

Jen ztěží dívka v rozpálené místnosti popadala dech, venku sice chumelilo ale jinak byl parný den..bylo to přímo nesnesitelné vedro které se linulo z toho rudě planoucího slunce..planoucího jako kdyby jsme snad byli blíže než zdrávo jest..Inu   " před několika dny by si člověk ani nemohl představit jaký bude tento den" ačkoliv rosnička hlásila teplo, nikdo si pomysliti nemohl

Prázdná poušť (avšak ani není koho,kdo by šel na rozpálenou puušť) za horizontu písku a klarinetista sedí někde v půli cesty mezi městy od středu zdálenými a sedí tam dál, .. "ruce mu kmitají nad prazvláštní a pouhopouhou.. hudbou která se line pouští " po zemi se zvedá do písečných bouří. A tam někde v dálkách končí uprostřech hustých lesů..tam kde dívčin dech ještě hřeje v ovzduší a