Smutná realita.

Naprosté pusto a prázdno......zas a znovu ty samé pocity které jsem měla kdysi kdy jsem se cítila na tomhle světě naprosto odepsaná...V záchvatech úzkosti, mě donucovali uzavírat se do sebe a nikoho k sobě nepouštět. A teď.? sama samotinká zas a znovu si nevím rady, kvůli jediné hloupé budově "vlastně kvůli těm obývajícím co jí obývají" Co jsem jim vlastně udělala, že na mne vrhají kopu odsuzujících pohledů a ukazujíc posměvně prstem na mě samotnou ? Kráčím cestou s listím v zátiší a moje oči si tiše stěžují tváři.. jsou volné.....jako moje myšlenky vyplavující se na povrch. Zanedlouho dojdu domů a padnu vyčerpání..jako vždy když jsem s životem v koncích. Jsem tu, ale za koho mě máte když mě vidíte? jsem to já, v chvíli kdy se rozesměju? Nebo jen pouhý obraz toho co bych byla kdybych byla opravdu šŤastná a odpočinutá..jsem odepsaná,psanec..ne něco horšího jsem jen loutka co si přetrhala provázky doufaje že půjde, si namlátila..Jsem zmatená světem ve kterém žiji. Co to je za hnusný povlak v něm? "říká se tomu lidstvo" A já jssem na okraji. sedím na okně a popíjím čaj...Zrada je to. je chladno a přitom by mi z toho čaje mělo být teplo...ale svět je tak chladný a chladní jsou i lidé myslící jen a jen na to jak něco změnit, změnit a poručit tomu aby to bylo jako ostatní..Rebélie nepřípustna! Čověk se chová tak jak by měl a zjistí že už mu je 50 a má život za sebou...Smutné je na tom že je to ta pravda, kterou si tak nechceme připustit. Strach z nás dělá to co jsme. A je jen otázka času kdy zjistíme, že jsme zas samy a máme jen kočku, která nás utěší ve chvilkové slabosti. Srdce je ale stále prázdné..prahne po něčem. aby se zaplnilo a pohltilo vše co je v blízkosti.To němá tvář a smích nás oddaluje od pocitu samoty, ale nakonec i ten nevětší komik zahořkne...