Pouštní zvuky znící daleko..

Prázdná poušť (avšak ani není koho,kdo by šel na rozpálenou puušť) za horizontu písku a klarinetista sedí někde v půli cesty mezi městy od středu zdálenými a sedí tam dál, .. "ruce mu kmitají nad prazvláštní a pouhopouhou.. hudbou která se line pouští " po zemi se zvedá do písečných bouří. A tam někde v dálkách končí uprostřech hustých lesů..tam kde dívčin dech ještě hřeje v ovzduší a kde stopy kočičí jsou ještě čerstvé..je jen několik zvuků slyšet ale přece jen hodně na to aby to někdo zaslechl z té velké dálky která je tak zřejmá svojí horkostí z pouští které jsou dál než všechny slova kterým Nelson semnou hovoří..tam je tolik hodin aby bylo syšet více nežli hudby vzdalující se déšť který ustane potom co začne krásného duhového kvarteta...tam je ta hájenka tak krásná budova a ty dva co skášou ze střechy ale teď?..to určitě ne, je večer a oni už dávno zalehli ku spánku a ba i k snům z reality je vytrhávajících..oni jenž ráno vstanou budou tak moc hladoví po skoku do řeky Lužnice..