Půdní svět spatřen pak louže!

 Sluneční paprsky dopadali k temným koutům zašlého půdního světa (v němž dívčina tvář zřídka byla viděti mezi putujícím prachem...) S úžasem hleděla vzhůru na ručně vyřezávané trámy a poslouchala jak pod ní praská podlaha "krok co krok kdy procházela se pustým koutem půdy, měnila se krajina  kol ní" A ikdyž ji doprovázel Nelson tak se tu cítila osamělá jako rudě se tyčící list mezi zelenýma listamac. .. . A přece tam byl ten Nelson ,který ji vytrhával z pochybnosti nad hromadou knih opodál.. ... (přistoupila blíže aby si lépe prohlédla hromadu a klekla si na kolena, a začala s prohlížením) .... "Nelson k ní tázavě se podíval" ale ničeho nic neřekla, jen vzala  jednu ze zaprášených knih a strčila ji té prachzatracené kočce přes nos" (ušklíbnul se). chvíli jej sledovala jak se snaží potichoučku odplížit  .Položila knihu, otřela si ruce do laclovek a zvedla se. "inu šla dál" ....cestou se divila čeho všeho se lidé zbavují na půdách..vzhlížela k Nelsonovi, který se vzdaloval..ale nikdy nezmizel.."utíkaje se jí měnil opuštěný a tichý svět před očima a ohlížela se při každém zvuku aby o nic nepřišla.."a přišla.." o krásnou přírodu která se dobu co tu nebyla plížila jako stín neshledný její..Nevadilo jí to a vrátila se k večeru (málem zaboudila to možná ale vrátila se) aby se procházela..večer pak ráno..a šla a šla k Nelsonovi a říkala mu hezké věci..a házela jej do louží...