Fui-ostrov | Víkendové cosi...

Písek kol dívčina těla se třpytil jako samo sluneční bytí, a den na krajíčku její věty byl vysloven. Je den ano,tak jasný jako polední přemítání o něčem co leželo na talíři.Nebe je jasně modré a slunce svými vlásky hladí dívku po tváři,hučí potok, který se rozevírá do mohutné řeky Lužnice. V dáli je slyšet tolik druhu ptactva. různé druhy v jedné sluncem zalité krajině .Tráva voní a včely,vosy a čmeláci obletují květiny. Potok huči a v prostředku na ostrůvku leží dívka. Přemítá o něčem,leží a ruce má zaryté v písku, po dlouhém cosi, co ji zaujalo začínaje konati cestu si brouká. Jde po kamení přes potůčlek skáče a po cestičce k písčitému posedu se usazuje jako brouček malinkatý.Usmívaje zaklání hlavu za sebe, a vzhlížíc na obrácený svět jako moucha točící se ve vzduchu si hraje s vlasama. občas se slunce schová a v krajině,teď začíná pršet.Bouří.A dívka se lehkými krůčky po mostu odebírá zpět k domovu, cestou ji potká zrzavé cosi co kulhá na třech tlapkách, ale jinak se neuděje nic (nic zvláštního) jen,snad, v ten čas nedělní. Vysvitlo slunce (vidíš Nelsone?) duha, krásně barevná a mocná. Ale což ty jsi stejnak barvo-slepý.Vchází do chalupy,po schodech nahoru. Večer je ještě daleko a dívka hledí upřeně vedle Nelsona z okna ven,hledí upřeně a neujde ji žádná maličkost sedí a hledí, až strnule sedí.Jako socha spolu s tou otravnou kočkou co jen chytá lelky. A sedí tam až do večera.Je převelice vzdálený sama to dobře ví! Proto si sebou vzala, knihu. Noc daleká předaleká je.Krásná a tichá.je ,však slyšet dívčino dýchání a občasné zamňoukání a ... ticho, ohlušující jako oslepující tma. Dívka s Nelsonem si tam chodí chalupou a na sebe narážejí.Pak se tomu spolu smějí.A ve snech se jim pak zdá o černo-černé tmě,která v nich vládne už od prvního dne víkendu a až do konce kdy se schoulejí do klubka vedle sebe.Probudí se však už jinde,na jiném místě,krutém svojí barevností a realistickým vzhledem.Tím pachem připomínaje jejich domov až běda! Vědí, že se jim to nezdálo a hlavně dívka si přeje aby to co teď je byl jen sen.Večer je a ona hladíc zrzka po zádech vyhlíží následující den, do jejího náhlého usnutí ani ještě nedošlo a Nelson ji sedí na hlavě,ale ona? neví o tom snad? možný to je nebo je už duchem jinde, kdo ví. Nikdo.