,,Byla noc temná jako den, však kdo by to nečekal v podzim jen? Nocí chladných přibývalo a svíček čím dál více. Co by jste chtěli? Čeho více? Zdál se mi sen o listí spadaném. Zdál se mi sen o sněhu krvavém. Byl to hrůzný zážitek, to jistě byl. Avšak naštěstí mě probudil. Zpocená jako když na sklo dýchnete. A kroků hlasitějších, rychlejších za sebou slyšíte. Už už, je tady snad? Otočíte se a vida!

Déšť. Znovu prší, je chladno a to víte, že se člověku pak chce spát, jelikož před několika dny byl slunný den. Z okna jsou mraky krásně vidět, ale kapky deště už moc ne. Toho si dívka všímala vždy jako první. Toho, jak kapky stékají po oknu dolů, až někam do země. Její pohled byl upřen do země, ale ne, že by koukala do podlahy v pokoji, ale hleděla ven z okna na zablácenou cestu, po které chodilo

Znáte to? Ten nádherný pocit, když čtete knihu a ta kniha je tak úžasná. A když ji dočtete, naplní vás miliony pocitů. Buší vám srdce,chce se vám plakat,hromadí se vám myšlenky v hlavě a všude kolem vás,jako by text z oné knihy vstupoval na vaši kůži a prostupoval ovzduším, jako ten čaj co vám ještě nevychladl a jenž, jeho předchůdce není dopitý. Jste zároveň smutní,protože vás to pohltilo a vy

Byl den jako každý jiný, však v tento se dívka stěhovala do jiného města. Plna zlosti se ještě stačila pohádat s mámou a šla se uklidnit do města, rovnou se i rozloučit. Nechtělo se jí to tu opouštět. Měla tohle místo ráda. Sochu zakladatele, knihovnu a tu přírodu tady. Sice nikdy nebyla na pláži, která byla přes polovinu ostrova, ale měla tohle všechno ráda. Nejvíce se jí nechtělo opouštět její

V zatraceném světě lidí, kdy nikdo není si roven a všichni všem škodí, jsem seděla pod stolem zakrytý ubrusem a přemítala jsem o škvírách v podlaze. Nechtělo se mi mezi ně. Styděla jsem se za to, že jsem člověkem jako jsou oni, i když mi to nedávalo právo, je odsuzovat. Přes to, že oni to dělají také. A přesto jsem zůstala pod stolem, ještě hodnou chvíli.    Nechtěla jsem aby někdo