Město nové, snad ne bez Prachšlapa?

Byl den jako každý jiný, však v tento se dívka stěhovala do jiného města. Plna zlosti se ještě stačila pohádat s mámou a šla se uklidnit do města, rovnou se i rozloučit. Nechtělo se jí to tu opouštět. Měla tohle místo ráda. Sochu zakladatele, knihovnu a tu přírodu tady. Sice nikdy nebyla na pláži, která byla přes polovinu ostrova, ale měla tohle všechno ráda. Nejvíce se jí nechtělo opouštět její domov, kde strávila opravdu hodně chvílí, ale jak to bývá, prázdniny končí a máma ji chtěla mít u sebe v novém městě, ale proč jí tam potřebuje? Tady jsou přeci také školy a tak dlouho vydržela žít sama a též to tu nadále vydrží, ale chápala ji. Mámě se prostě stýskalo a nevěděla jak to říct a proto si jí odveze. No co, bude to muset vyřešit, už tu s ní nemůžou počítat. Zašla tedy za správcem památkářských záležitostí a poprosila ho, aby si za ni našli náhradu, dokud se třeba někdy nevrátí. Byl sice trochu neochotný s nejitím její náhrady, ale co se v této chvíli dalo dělat. Potom šla za Deborou,Philippem a Bobem. Debora z toho měla slzy v očích a pánové se smutnými pohledy se s tím taky vyrovnávali docela špatně, ale nakonec to nějak vstřebali. Nejtěžší bylo zajít za starostou Marxem, jelikož měla mít na starosti budoucí slavnosti. Nechtěl ji pustit.

Pane starosto. Jak už možná víte, budu se s maminkou stěhovat, tak jsem se s vámi šla rozloučit.

Jsi naše nejlepší organizátorka, proč bych tě měl pouštět? řekni své mamince, že se zaručuji, že se ti nic nestane a postarám se o tobe, i kdybych ti měl vše platit.

Jste milý pane Marxi, ale tohle by nešlo, dlouho jsme spolu nebydleli a mám na práci ještě spoustu věcí, sám to víte.

No dobrá no, jí vím, dobře, ale někdy se vra't a kdyby to šlo, na organizaci a generálku slavnosti.

Spolehněte se, nějak se to pokusím zařídit. Nashledanou.

Nashle.

Bylo jí moc smutno, že možná ani nebude mít na starosti organizaci slavností, ale rodina byla pro ní prioritou číslo 1. tak se s tím prostě musela smířit. Jednou se sem stejnak vrátí. Má to tu ráda a jak by k tomu přišla, kdyby to tu alespoň nenavštívila.

Šla domu a Nelson ji hned přivítal. Byla z toho na větvi a vůbec nevěděla co se děje, protože tohle vážně nedělal. "No copak Nelsone? aha, chápu, máš naprostou pravdu!" Vzala ho do rukou a utíkala rychle na půdu, kde stěhováci skoro vše odnesli. "Počkáát! hromadu nechte, prosím vás já ji potřebuji" Koukali na ni jak na blázna, pak na tu hromadu a zase na ni. No inu, ani se jí nedotkli a odešli se zbytkem věcí. 

Prachšlape, už jsou pryč.

Vážně? j-jsou opravdu pryč?

(Ještě to zkontrolovala) Ano jsou. Nemusíš s bát, jo a poděkuj Nelsonovi, to on mě hned zavolal. 

Nelsone děkuji ti. (Nelson zamňoukal) No a teď mi řekni dívenko, jak se odtud dostanu? Nemůžu ve dne, sama dobře to víš. ble, slunce. 

No dobrá, přestěhuji tě v noci a schovám tě do černé dodávky, máma to snad pochopí, až vás představím. 

Dovol, abych se srdečně zasmál. (chacha) S tvojí mámou to šlehne, hned jak mě uvidí na to tata.

Ale nakonec to skousne. Je to přeci moje máma a kdyby mi nevěřila poslední léta, ani bych tu sama nežila. Na to nezapomínej.

Dobře. Je to na tobě, ale teď mě nech, trochu se hodím do pucu. Je to přeci jen dáma a hlavně tvoje máma. 

Tak až budeš připraven, pošli Nelsona. 

 Seběhla dolu a vyčkávala na svoji mámu, zatím si tedy udělala čaj a posadila se. Za půl hodinu přišla domu a pozdravila ji. 

Jak se ti loučilo s obyvateli? Bylo to zas tak strašné jak jsi si z prvu myslela?

Mami. Víš, že s tímto místem jsem hodně spjatá. Bylo to velmi těžké, ale vím, že se sem někdy vrátím. Mám pro tebe, ale novinu a nechci slyšet ne, jako odpověĎ.

No dobrá, ale hlavně ať to semnou nešlehne. 

No možná trochu ano, ale nakonec si zvykneš. 

(Mezitím přišel Nelson a zamňoukal)

No pojď semnou na půdu a neboj se.

Trochu mě děsíš. (nedůvěřivě a neochotně se zvedá ze židle) 

(Přišli na půdu a zavolala na Prachšlapa.) Prachšlape, už můžeš. 

Poprvé se setkala její máma s Prachšlapem. Inu docela to zvládla, dokonce až moc klidně. A nakonec ho i přestěhovali přes tu noc. Byla ráda, že bude mít někoho, kdo tu s ní byl celou tu dobu a snad i déle. Druhý den už byl celý dům vystěhovaný a všichni zbaleni. Ještě se ohlédla za tím, v čem celé ty roky bydlela, zamávala šátečkem a nasedla do auta s přepravkou na kočky v ruce. Nikdy tyhle přepravky moc nemusela, jelikož s ní moc neuměla a zapomínala, že je tam Nelson, jakožto pasažér. Vzala ho na klín a otevřela dvířka, aby se mohl volně pohybovat po autě. Jasně, že mu bylo jasně, že se nesmí promenádovat na palubní desce, pokud chce dorazit v celku. Už tak mu chyběla jedna noha. No a takže, vyjelo se. Bylo to jak smuteční pochod v pohřebním autě. Jeli po městě a ona zadržovala slzy, co to jen šlo. Nakonec už minuli ceduli s názvem. Zde končí město Grade a odjeli pryč. Nelson ležel na jejím klíně a ona hleděla, jak se krajinka ubíhá směrem v zad. Jeli dlouho..Moc dlouho až přijeli do nového města, ale to ona už spala.