Dřevěná krabička

Déšť. Znovu prší, je chladno a to víte, že se člověku pak chce spát, jelikož před několika dny byl slunný den. Z okna jsou mraky krásně vidět, ale kapky deště už moc ne. Toho si dívka všímala vždy jako první. Toho, jak kapky stékají po oknu dolů, až někam do země. Její pohled byl upřen do země, ale ne, že by koukala do podlahy v pokoji, ale hleděla ven z okna na zablácenou cestu, po které chodilo nespočet lidí. Odešla od okna. Nějak ji nepřipadalo zajímavé hledět na davy lidí kráčející po cestě. Šla se obléct, aby mohla sama kráčet vedle nich. Když už byla oblečena, vzala si tašku, klíče a vyšla ze svého domova. Oklepala se zimou a pokračovala v cestě. Město bylo ten den chmurné a jakoby už bylo zřejmé, že se blíží konec podzimu. Jen tak se brouzdala městem a prohlížela si výlohy, když najednou se zastavila u jedné z výloh a hledíc na krabičku ji v hlavě problesklo ,,tu musím mít", otevřela dveře obchodu (zvonek nade dveřmi zacinkal) a ona vstoupila dovnitř. Byl to zajímavý malý obchůdek s všeljakými věcmi, které byli jistě z velké dálky. Prodavač jí pozdravil a hned se jí zeptal, čeho si žádá. Když mu pověděla, že by si ráda koupila onu krabičku, trochu zaváhal, ale nakonec ji tu krabičku podal a ona si ji koupila a odnesla domů. Když přišla domů, dala si tašku na zem a nějak na tu krabičku zapomněla. Pořád si říkala, že určitě na něco zapomněla, ale nevěděla na co a tak hledala všude po bytě, až najednou narazila na tašku a konečně jí to trklo. Ta krabička! kvůli, které přerušila procházku po městě a ona na ni jen tak zapomene. Vytáhla ji, tašku položila nazpět a sedla si do křesla. Byla to krásná ručně vyřezávaná, dřevěná krabička. Nic zvláštního, ale ta práce s tím. ,,Teď už je prodávají všude" řekla Nelsonovi, který šel právě okolo. Zamňoukal a šel dál. Zvedla se, šla do knihovny a tam ji dala na poličku. Vypadala přímo majestátně na určeném místě, ale teď co do ní dát. Vše už mělo své místo, každá věc někam patřila a nevěděla co do ní dát. Teď nastalo ten problém. Proč si ji vlastně koupila, když do ní nemá co dát. Navíc už má takových krabiček dost a dost. Jejího naříkání si nemohl nevšimnout Prachšlap, který na ni zavolal z půdy. Ano, to vám ještě neřekla, v tom novém domě mají také půdu. Přišla k němu a čekala co řekne. ,,Ty si pořád stěžuješ, tak buď ráda, že máš novou krásnou krabičku. Já nemám nikde nové věci do sbírky a nevím kde bych je měl hledat" "Vím vím, máš pravdu. Tak zkus hledat více v hluboké části půdy a mě si nevšímej, jsem už taková a víš co? nechám ji prázdnou" To je dobrý nápad, pak ti povyprávím, co vše jsem viděl" Zasoukal se do své hromady a začal se pohybovat směrem ke středům půdy. Za chvíli byl v nedohlednu a tak se mohla dívka vrátit do knihovny a ne, aby ji vzala a dala do ni něco. Nechala ji prázdnou, ale teď měla jiný plán. Šla najít svoji oblíbenou knihu a tak trochu snít o tom, co ve středu půdy Prachšlap najde. Byl pryč necelý týden. To proto, že cesta tam a sem trvá necelé dva dny, ale těch věcí co našel. Nemohla tomu uvěřit a byla ráda, že mohla tu svoji krabičku něčím naplnit, jelikož ji přinesl krásné věci. Byla mu za to vděčná a tak mu šla koupit jednu z věcí co on také sbírá. Nelson se na nás díval a všichni jsme byli za toho druhého rádi. A když si jeden zase stěžoval, věděl, že na to není sám a že ho ten druhý vyslechne a připomene mu krásný týdenní výlet, který nám ještě dlouhé měsíce utkvěl v paměti.