Ach ten svět lidí na pokoji.

V zatraceném světě lidí, kdy nikdo není si roven a všichni všem škodí, jsem seděla pod stolem zakrytý ubrusem a přemítala jsem o škvírách v podlaze. Nechtělo se mi mezi ně. Styděla jsem se za to, že jsem člověkem jako jsou oni, i když mi to nedávalo právo, je odsuzovat. Přes to, že oni to dělají také. A přesto jsem zůstala pod stolem, ještě hodnou chvíli.    Nechtěla jsem aby někdo věděl, že jsem celou dobu byla schovaná pod stolem, tak jsem se proplazila pod všemi stoly a zmizela za rohem. (Uf, nikdo mě neviděl). Sedla jsem si tedy k jednomu ze stolů a čekala co se bude dít. A dělo se to co se na těchto sešlostech děje. Zazvonil rozhlas a do sálu vstoupili číšníci s podnosy plné jídel. Nosili na stoly, když donosili všechny pokrmy, předstoupil pořadatel a pokynul nás k jedení. Někteří, ještě neusazení se posadili a všichni začali jíst. Bylo to přímo nechutné, vidět jak se cpou vším tím jídlem, jako ne úplně nechutné, že se to nedalo vydržet. Vydržet se to dalo a tak jsem se také pustila do jídla. No a když jsem dojedla, zase jsem se znuděně dívala jak ještě jedí. Z nudy jsem si je začala představovat, jako zvěř co jí lidské maso a probrala jsem se až když se všichni zvedali a odcházeli do svých pokojů. Musela jsem samozřejmě taky, ale já měla zrovna sezení a proto jsem šla do budovy C sektor H5. Přišla jsem do místnosti a sedla jsem si, na jednu z neobsazených plastových sedátek. Seznámila jsem se s lidmi okolo posazených, spolu jsme čekali na zbytek, když v tom přišla naše terapeutka a žvatlá něco o tom, že začneme bez nich, protože by nás to jen zdrželo. Tak dobře, to mi nevadí, stejnak se na ty ostatní ksichty nemám chuť dívat a navíc, přijdou pak. No, ale teď k tomu sezení. Začala ona. Představila se a pokynula po směru hodinových ručiček, aby jsme se představili my. A řada byla na mě. "Eh. Ahoj, jak vidíte moc ráda se nepředstavuji a nemyslete si, že se tu s vámi budu vybavovat. Toť vše." ,,No a s jakým problémem jsi sem k nám přišla?,, (zeptala se terapeutka.) "Prý nějaké problémy s chováním a prý jsem málo otevřená společnosti, ale co se týče společnost, kdo by k ní chtěl být otevřený." ,,No dobrá, tak další,,. Tak to šlo dál, celou hodinu jsme se bavili o tom, jak se máme chovat, co je správné a co není a hráli jsme společenské hry. No, takže. Terapeutka pokynula, že je konec sezení a že se máme rozejít do svých pokojů. Zavřela jsem za sebou dveře, ani jsem nemrkla a lehla jsem si na postel. Voněla jako nově dané ubrusy. Chvilku jsem tam ležela, ale pak jsem to ticho přeci jen nevydržela a pustila jsem si rádio do uší. Konečně něco co jsem znala, něco co mě nesvazovalo. Netrvalo dlouho a byla ke mě na pokoj přeložena jedna holka, ze sektoru H8. No co, alespoň bude v noci sranda, když ji budu pozorovat jak spí. ,,ahoj, co ty máš vlastně za poruchu?,, (zeptala se mě) "já? nemám ráda lidi a tak mě sem poslali rodiče spolu s učitelkou a co ty? jsi moc vlezla? cheche" ,,mám stále nutkání na někoho křičet nebo pořád mluvím,, "zvláštní, že jen kvůli tomu" ,,ale to je hlavně kvůli té dotěrnosti, přesně jak jsi říkala,, (usmála se na mě mile, což jsem jí oplatila úšklebkem) "tak hlavně nemluv v noci a teď mě nech, musím jít na hodinu".

Vypnula jsem rádio a vyběhla z pokoje. Nevím sice co jsem chtěla dělat, ale teď jsem si uvědomovala, že jsem té chudince lhala. No vám lhát nebudu, ani to semnou nehnulo. Ještě jsem se vrátila pro pár drobných sešit a pero a vyrazila jsem k automatům na kávu. (kéž by vymysleli automat na sypané čaje. znělo mi v hlavě). Posadila jsem se ke stolu a začala přemýšlet, co do tohoto rádoby deníku pro psychiatrické účely napsat, začala jsem z nenadání. A dokonce jsem se do toho zabrala natolik, že mi mezitím vychladla káva. Jasně, že mě to trochu naškrobilo, ale co se dá dělat, i studená je dobrá a tak jsem ji do sebe nalila, vyhodila kelímek a šla, tentokrát už doopravdy na hodinu, no spíš jen na schůzku, kterou museli podstupovat všichni pacienti, přímo u psychiatra a povídat si s ním. No hrůza lidi. (trochu jsem se smála, no). Musela jsem mu dát i svůj deník k prostudování, ale chápu, že je to jeho práce, ale rozebírat každou větu nemusel. No a jakožto, už pár dní tu bývající pacient jsem se prý zlepšila a bla bla bla. Trochu doktorské žvásty a řeči o mém rozpoložení. No prostě něco, čemu se dá jen zasmát. Jak to bývá, už bych tu měla zůstat jen jeden den, ale jen tehdy, kdy se opravdu o dost zlepším. Což je patrně nemožné, ale pokusím se. "pane doktore, ráda bych tu s vámi zůstala, ale mám hrozný hlad, nemůžeme to pro dnešek ukončit, prosím?" ,,dobrá, ale nechám si ještě váš deník a ale jen proto, že se lepšíte, nashle,, "klidně a na shledanou a děkuji". Rychle jsem vyběhla s perem v ruce z jeho ordinace, hodila jsem pero do pokoje a šla jsem se navečeřet. Už jsem se totiž nemohla dočkat, až ji budu moct v noci pozorovat. Rychle jsem do sebe naházela kupu halušek, koupila si dvě kávy na cestu a šla jsem si číst do pokoje. Potkala jsem tam tu holku a tak mě napadlo, se ji za to malinkatou lež omluvit. No přijala to v pohodě a přiznala se mi, že také občas lidem lže, když potřebuje být sama, ale že nemá takovou odvahu se jim přiznat, ale že to prý dělá každý a tak jsem v klidu. Zeptala se mě co čtu a já jí o té knize začala vyprávět. No a tak to šlo dál a byla večerka, tak jsme šli spát. Tedy, alespoň ona. Já to jen dělala. A řeknu vám, spí zajímavě. Zajímavá poloha, pohyby a zvuky. Zítra ji o tom povyprávím a poptám se, co se jí zdálo, ale teď by už měla jít také spát a nejen proto, že máme ráno někteří poslední sezení, ale i pro to, že to sezení  je i pro mě poslední a že budou k snídani lívance. (olízla jsem se při představě lívanců a brzy jsem ji přestala pozorovat, asi tak kolem třetí/čtvrtý hodiny a pak jsem šla spát). No a ráno se vše potvrdilo a byl to super den, Joo a abych nezapomněla, zdálo se ji o psovi, co neuměl zavřít pusu. "Říkala jsem, že je divná".