Déšť. Znovu prší, je chladno a to víte, že se člověku pak chce spát, jelikož před několika dny byl slunný den. Z okna jsou mraky krásně vidět, ale kapky deště už moc ne. Toho si dívka všímala vždy jako první. Toho, jak kapky stékají po oknu dolů, až někam do země. Její pohled byl upřen do země, ale ne, že by koukala do podlahy v pokoji, ale hleděla ven z okna na zablácenou cestu, po které chodilo

V zatraceném světě lidí, kdy nikdo není si roven a všichni všem škodí, jsem seděla pod stolem zakrytý ubrusem a přemítala jsem o škvírách v podlaze. Nechtělo se mi mezi ně. Styděla jsem se za to, že jsem člověkem jako jsou oni, i když mi to nedávalo právo, je odsuzovat. Přes to, že oni to dělají také. A přesto jsem zůstala pod stolem, ještě hodnou chvíli.    Nechtěla jsem aby někdo

 Na konci města, tam kde jsou jen pole a louky, se dívka připravovala na každodenní,ranní běh. Ve dřepu si nohy poprášila  pískem pro menší skluz a lehce oddychovala. Dech se jí zpomalil a tep se zklidnil. Poslouchala každičký zvuk. Písek na zemi, vrzající pod jejíma nohama,dech,jak sama oddychovala,vítr pohrávající si s listy,zvuky pactva a jiného zvěrstva. Vnímala každý pohyb,jen to

Slunce už nepřekonatelně hřeje do atmosféry a lidé to velmi kladně příjmuli, ale jednomu člověku, by to přeci jen ublížilo. Šla sluncem zalitou cestou a hleděla nepřitomně do země. Slunce hřálo. Byly dvě hodiny po poledni a i přes to, že bylo slunečné odpoledne byla zakrytá do pláště, který kryl i její hlavu. Byl tomu na vině jediný datum. 16.Březen. Nesměla být odteď moc na slunci.