Fui-ostrov | Endorfiny z těla ven.

 Na konci města, tam kde jsou jen pole a louky, se dívka připravovala na každodenní,ranní běh. Ve dřepu si nohy poprášila  pískem pro menší skluz a lehce oddychovala. Dech se jí zpomalil a tep se zklidnil. Poslouchala každičký zvuk. Písek na zemi, vrzající pod jejíma nohama,dech,jak sama oddychovala,vítr pohrávající si s listy,zvuky pactva a jiného zvěrstva. Vnímala každý pohyb,jen to a nic jiného. Pozvedla se,připravila. Naposledy hluboký nádech,výdech a vyběhla. Rychle jako divé zvíře uháněla loukou a vítr svištěl kolem ní. Za ne celou minutu doběhla do poloviny cesty, skoro se dotýkala zemí rukama. Druhou polovinu polovinu byla o něco pomalejší a už si jen užívala vítr švihající ji do tváří, slunce měnící se na jejím těle a prsty zabořující se do písku, měnící se s trávou. Měnící se krok co krok s trávou. Doběhla a s únavou se svalila do trávy. Dýchala rychle a tep jako by se zbláznil. Najednou se cítila tak šťastná a přesto se jí chtělo spát. Slzy se jí štěstím hrnuly do oí. Hrudník se nadouval,pak zas klesal. A ona ležela. Ležela chvilku, posadila se, oprášila si ruce o kalhoty. Vzduch byl svěžží,vítr lehce vál. Každou chvílí bylo slunce, výš a výš. Čas ubýval. Tráva voněla. Zvedla se docela a u úlevou šla prašnou cestou na konec cesty, tam kde města začínají. Nazula si boty,ulízla se vlasy pod čepici a šla si připravit věci do školy. K večeru se vše opakovalo, potom se osprchovala a ulehla do peřin. Nelson samodřejmě vedle ní.