Znáte to? Ten nádherný pocit, když čtete knihu a ta kniha je tak úžasná. A když ji dočtete, naplní vás miliony pocitů. Buší vám srdce,chce se vám plakat,hromadí se vám myšlenky v hlavě a všude kolem vás,jako by text z oné knihy vstupoval na vaši kůži a prostupoval ovzduším, jako ten čaj co vám ještě nevychladl a jenž, jeho předchůdce není dopitý. Jste zároveň smutní,protože vás to pohltilo a vy

Byl den jako každý jiný, však v tento se dívka stěhovala do jiného města. Plna zlosti se ještě stačila pohádat s mámou a šla se uklidnit do města, rovnou se i rozloučit. Nechtělo se jí to tu opouštět. Měla tohle místo ráda. Sochu zakladatele, knihovnu a tu přírodu tady. Sice nikdy nebyla na pláži, která byla přes polovinu ostrova, ale měla tohle všechno ráda. Nejvíce se jí nechtělo opouštět její

Velká touha po kapce vody mne ničí (nic nevidím "nic" jen korálky barevných světýlek,jen to a nic více) okolo slyším jen ohlušující ticho,občas mám  pocit že jsem sama,ale to není pravda mám sebou Nelsona který mi dává naději,že se vrátím na světlo.jen kdyby konečně jsem se dostala z tohoto pokoje, byla bych se dostala tam kam chci,šla bych z domu a před sebou rozprostřenou louku

Až jednou mi bude tisíc let, namluvím všem, že stvořila jsem svět. A že jsem bytost nadlidská, taková ta nelidská.
 A můj důvod bude prostý jak den, avšak nelogický patrně jen. A i když se to zdá zvlášní, unikám před vámi v plášti.
A jak tak unikám pryč, nevím kam mám skočit. Jestli do háje neb do stáje. A jak tak stále unikám, za mnou jaksi slunce zaniká a tmavne obloha v dáli. To já, už jsem v té stáji. Konec zní takto: Jsem v háji.

Uprostřed třídy seděla oděna v černý olášť, Hledí znuděně okolo a výří vzduch do rytmu španělských písní. Spolužáckům z její třídy okolo padají a lítají hlavy, a ona se tomu směje...Stoupá si na stůl a točí se pak zase seskakuje a předvádí nereálné kreace...Třída  je otevřena dokořán. Pořád ještě se hlasitě směje ale už se netočí a ani neskotačí...Však kolem-jdoucí koukají do třídy a nevěřícně

 Někdy mi připadá že nemohu být na tomto světě ani na minutu sama..(jen tak si pohrávám s mokrýma vlasama) a i když jsem, je tu Nelson nebo miliony tváří které nemají lidské podoby a dlouhého trvání.."sedím ve vyhřáté místnosti,za okny padá hustý sníh a píšu a píšu.." hlasy v hlavě mi říkají co mám psát..připadám si pak jak kdybych to nebyla já..(co když jsem jen kus látky?..) jsem