Někdy mi připadá že nemohu být na tomto světě ani na minutu sama..(jen tak si pohrávám s mokrýma vlasama) a i když jsem, je tu Nelson nebo miliony tváří které nemají lidské podoby a dlouhého trvání.."sedím ve vyhřáté místnosti,za okny padá hustý sníh a píšu a píšu.." hlasy v hlavě mi říkají co mám psát..připadám si pak jak kdybych to nebyla já..(co když jsem jen kus látky?..) jsem vůbec člověk?...ta představa zní děsivě já vím..ale..eh..ohlížím se stále častěji okolo sebe, za těmi podivnými zvuky..ale vždy to vzdám, protože to jsou jen hlasy, z nekonečna bloumání..pořád tam někde jsou ty ztracené slova a věty..