koktejlka: Někdy si připadám, že na tomhle světě budu vždycky sama, ač budu obklopená táhnoucími se řasami lidí, stromovím, alejemi lidských tváří a skutků, přesto že budu stát v mrazu a bídě sama mezi těmi všemi. Že do té vyhřáté místnosti, v níž kdosi píše, nevstoupím, ale budu ten stín, který se kdesi v temném, stříbrem sněhu protkávaném temnu rýsuje za oknem v zahradě, na ulici pod lampami, na náměstí vedle kašny.
A když píšu, ta slova se odrážejí, v hlavě od stěny ke stěna a rezonují, můj hlas, cizí ale vlastní a najednou utichá, je tiše.

---
koktejlka.pise.cz