pieret

Velká touha po kapce vody mne ničí (nic nevidím "nic" jen korálky barevných světýlek,jen to a nic více) okolo slyším jen ohlušující ticho,občas mám  pocit že jsem sama,ale to není pravda mám sebou Nelsona který mi dává naději,že se vrátím na světlo.jen kdyby konečně jsem se dostala z tohoto pokoje, byla bych se dostala tam kam chci,šla bych z domu a před sebou rozprostřenou louku a v dáli sráz ze skáli. Nejraději bych z ní skočila a ocitla se v řece, ale té bych se napít nemohla. Takové vedro a člověk se nemůže ani napít. Jsem tak slabá a unavená, že se ani nedostanu z toho zatraceného pokoje. Čůrky potu mi těčou po čele, polévá mě horko. Jen najít ten klíč, jen ho najít. (Prohledala jsem už všechno, Nelsoone? Nevíš kde je čiči?). Nelson si tam tak leží a ani se nehne, i kdy ho zavolám. Hmm..divné. (Nelsone, ty prevíte, že ty na tom klíči ležíš, a vida, vždyť to říkám.) Ležel si na těch klíčích a ještě se na mě celou dobu dívá. No nic. Vzala jsem ty klíče, odemkla a zmizela kdesi v kuchyni pro trochu, no co trochu. Hodně vody. Konečně jsem se napila a sedla si tam. Hleděla jsem do zdi a pak jsem šla zpět do pokoje. Roztáhla jsem žaluzie a zapnula větrák. Celý den se tam pařím a teď konečně chládek. Nelson už vyhlíží, jestli mu přinesu něco k pití,ale to neměl zalehnot ten klíč, budu se muset obsloužit sám a to víte, že se to kočičce nelíbí. (seděla jsem asi pět minut na pohovce, že jsem z toho usnula. Probudila jsem se za necelé dvě hodiny a šla jsem se najíst,  snědla jsem několik jablek a pak jsem si do konce dne jen četla. usnula jsem někdy okolo dvou hodin ráno s Nelsonem v náručích a on se škubavým spánkem.)