Někdy mi připadá že nemohu být na tomto světě ani na minutu sama..(jen tak si pohrávám s mokrýma vlasama) a i když jsem, je tu Nelson nebo miliony tváří které nemají lidské podoby a dlouhého trvání.."sedím ve vyhřáté místnosti,za okny padá hustý sníh a píšu a píšu.." hlasy v hlavě mi říkají co mám psát..připadám si pak jak kdybych to nebyla já..(co když jsem jen kus látky?..) jsem

Měsíc na obloze osvětloval město Grade. Většina lidí  se zastavila nad městem a ráda pozorovala dým a plameny, ale ne od požáru, který by ošlehával výšiny hořící budovy, ale jen oheň táboráku od kterého se linula vůně hořícího dřeva a hudba. Okolo sedělo schouleno v mrazivé letní noci pár vodáků, v jejichž středu seděl vzpřímený vedoucí, který hrál na kytaru.

Den byl tak překrásný takový chmurný a já si "běžím ulicí " dýchám jako tlouštík který vyběhl poschodech dolů a poprvé vzlédnul na uliční světlo, aby dal své veličkosti najevo že je čas se taky podívat na čerstvý vzduch. A já si v tu chvilku vzpoměla na prázdniny, kdy jsem se rozběhla a bosa jsem prchala loukou.Tak trochu malou na to aby to vůbec byla louka. Zdá se mi že je svět tak překrásný?

/ Však ono není k smrti milé obtěžovat mě když sedím v křesle mimo hledím..a otáčet se nehodlám to bych mohl hned a hned smrtku si zavolati aby mě proutkem švihla..a vzkutku a také proč bych ji volal?..ona na židličce brousíc kosu a moji nebohou světici mi nechce pustiti ke mě..
/Píši

Byl krásný den a dívka seděla na okení římse,..(hleděla ven a přemýšlela o tom co by dala prachšlapovi, který byl důvod její nálady) po chvilce sešla ku dveřím a šla po schodech dolů...do kuchyně, vyndala krabici s mlékem a v tu ji napadlo aby z té krabice utvořila fotoaparát..kdyžtak tam do toho dá staré fotografie s ní a prašlapem z víkendu..(pak to bude vypadat jako by to fotila ta krabice a

 Ani vlas?.ani zimotřas?..mžik ani trochu hluku či cucku či prachu na podlaze i ba není ani hlasu v prázném domě co větří něco velmi dobrodružného a světu zapovězeného?.. hlas co vlasu podoben jest se plíží podlahou jako větrův hvizd co v žáru jara probouzí děště které cáry svých potůčků roznáší po okapech domů a bytů...list šustivým zvukem přetočí se na další stránku a moji maličkost donutí