Na konci města, tam kde jsou jen pole a louky, se dívka připravovala na každodenní,ranní běh. Ve dřepu si nohy poprášila  pískem pro menší skluz a lehce oddychovala. Dech se jí zpomalil a tep se zklidnil. Poslouchala každičký zvuk. Písek na zemi, vrzající pod jejíma nohama,dech,jak sama oddychovala,vítr pohrávající si s listy,zvuky pactva a jiného zvěrstva. Vnímala každý pohyb,jen to

Slunce už nepřekonatelně hřeje do atmosféry a lidé to velmi kladně příjmuli, ale jednomu člověku, by to přeci jen ublížilo. Šla sluncem zalitou cestou a hleděla nepřitomně do země. Slunce hřálo. Byly dvě hodiny po poledni a i přes to, že bylo slunečné odpoledne byla zakrytá do pláště, který kryl i její hlavu. Byl tomu na vině jediný datum. 16.Březen. Nesměla být odteď moc na slunci.

Jsou tři hodiny ráno! Tři hodiny ráno a ona stále nemůže usnout. Je jí strašně. Vstává z postele, aby sešla do kuchyně pro sklenici vody. Celou noc jí, i mimo jiné, vrtá hlavou ta jediná věta! Proč jí učitelka řekla? Měla se tím zaobírat? Nebo si jít zase lehnout. Sama ani nevěděla, jestli to má smysl a to jí většinou připadají všechny věci smysluplné. Co když měla paní učitelka pravdu a ona je

,,Samota" Slovo, které každý už jistě dobře zná. Někteří ji znají lépe a s větší pravděpodobností ji chápou jako odpočinek od lidí, které nechtějí vidět a znát. Naopak někteří ji neradi prožívají i právě proto, že je odtrhává od lidí. Já si myslím, že pro lidi jako takové je samota klíčem pro vyčistění hlavy. Proč se jí stranit, když je pro nás tak uklidňující? Lidé se jí právě proto bojí.

Tam někde ve škole, v ulici Rybničné ve třídě. Rozvířila dívčina spolužačka prach z křídy. Vznášel se hodnou chvíli ve vzduchu a a přestože byla zima, svítilo slunko jasněji než-li v ostatní dny. Byla zima, ale tím se nemyslí, že venku mrzlo. Bylo 5°c a to bylo ten den okorát. Byla zima jako taková a svět se o několik dní měl probudit a zrodit do jarní krásy. Teplé slunko. Hřálo a bylo nádherné.