Zimní jaro.

Tam někde ve škole, v ulici Rybničné ve třídě. Rozvířila dívčina spolužačka prach z křídy. Vznášel se hodnou chvíli ve vzduchu a a přestože byla zima, svítilo slunko jasněji než-li v ostatní dny. Byla zima, ale tím se nemyslí, že venku mrzlo. Bylo 5°c a to bylo ten den okorát. Byla zima jako taková a svět se o několik dní měl probudit a zrodit do jarní krásy. Teplé slunko. Hřálo a bylo nádherné. V tu chvíli ani nebylo správné psát do sešitu, to co bylo na tabuli ale bylo namístě vyhřívat se v tomto neobyčejném okamžiku, kdy najednou ani nebylo známo, že je zima. Chtělo by to nicotně prázdnou třídu a jen tak se opřít rukama o lavici a položit si na ně hlavu. Jen tak si přemítam co bylo a bude. Chtělo to trochu klidu a ticha a jen tak si, se zavřenýma očima ležet na lavici a čekat až skončí hodina. A dál pokračovat v poslouchání výkladu. I když si člověk sám myslí, že by bylo i lepší využití času. Možná.