Bezesná noc. Pak škola.

Jsou tři hodiny ráno! Tři hodiny ráno a ona stále nemůže usnout. Je jí strašně. Vstává z postele, aby sešla do kuchyně pro sklenici vody. Celou noc jí, i mimo jiné, vrtá hlavou ta jediná věta! Proč jí učitelka řekla? Měla se tím zaobírat? Nebo si jít zase lehnout. Sama ani nevěděla, jestli to má smysl a to jí většinou připadají všechny věci smysluplné. Co když měla paní učitelka pravdu a ona je ztracená! Co když nikdy nenajde svoji rodinu. Jasně,že jí najde! Může jim kdykoliv zavolat. (Její rodiče jsou přeci ale v Egyptě, tak se trochu obává, aby je tam něco nezdrželo napořád). Měla by jim teď zavolat? A co když mají mnoho práce? Byla v tu chvíli bezradná. Její uvadlé ruce položily poloprázdnou sklenici na stůl a zkácela se na zem. Nelson to hned zpozoroval a přiskákal k ní. Začal se lísat a tázavě na ni zamňoukal. (Usmála se a uvědomila si, že takovou situaci už nejednou zvládla a tak se s tím vypořádá znovu! i kdyby už neměla své rodiče vidět! Bude větět, že na ni nezapoměli. ). Sebrala se, vzala Nelsona do náruče a šla ven. V půlce cesty se jí však Nelson vyškubl. Nechtělo se mu ve tři hodiny ráno chodit po prázdném městě a to ani ve dne. Nechala kočku kočkou a šla ven jak plánovala. Teď však bez kočky.Po chvilce co šla po chodníku sešla na silnici a stále přemýšlela o větě, která ji měla snad zastrašit a snad ji měla upozornit. Nevěděla co si zprvu má myslet a jestli se má bát. Její cesta vedla k náměstí, kde stála socha a stále ještě stojí, jelikož ji už zase opravili. Když k ní přišla, sedla si na lavičku a pozorovala měsíc, který jako vždy, když je v této fázi, svítí jasněji než slunce. Lehla si a ještě hodnou chvíli přemýšlela o slovech své učitelky. Potom usnula. Když se ráno probouzela, vycházelo zrovna slunce a  ten den byl trh. Pozdravila Boba a vesele si vykračovala domů. Vzala si nějaké peníze, které ji doma nechali rodiče, když jeli do Egypta a šla si koupit nějaké to jídlo na trh. Byla mezi prvními a to se vyplácí. Nakoupila na celý týden a na ty slova zapoměla. Vlastně ne! Nezapoměla, jen je nechala plavat. Proč by taky poslouchala učitelku, která ani neví co dokáže. Že dokáže přežít celé měsíce bez rodičů a že si klidně uvaří jídlo na celý týden a do toho stíhá ještě uklidit a naučit se. Zatím co učitelka, už má ten svůj život prožitý. Přišla domů, pohladila Nelsona. A hned potom šla do školy a učitelce řekla. Nemáte pravdu! Já nejsem ztracená. Mám v tom systém, mám plánek abych se neztratila. Víte?

A učitelka se jen usmála a řekla. Já vím. Ale ty jsi to zjistila teprve teď. Někdy ti to musel naznačit, aby jsi to ale zjistila sama. Bez pomoci.

To jistě ano! Máte pravdu a děkuji vám. I když jsem kvůli tomu nespala třeba-že do těch tří hodin, alespoň jsem byla mezi prvními na trhu.

Začala hodina!

Já vím. (Stoupla si k lavici a poté se usadila jako to dělává každý den). Ale tento den byl něčím zvláštní! A ne tím krásným východem slunce. Konečně se dokázala plně soustředit na výklad. Konečně mohla říct, že pochopila život. A konečně se těšila domů. Byť na to, že si lehne do postele, aby se probudila další den. 

Dokončeno 27.2.2014 v 22:50:00