Až jednou mi bude tisíc let, namluvím všem, že stvořila jsem svět. A že jsem bytost nadlidská, taková ta nelidská.
 A můj důvod bude prostý jak den, avšak nelogický patrně jen. A i když se to zdá zvlášní, unikám před vámi v plášti.
A jak tak unikám pryč, nevím kam mám skočit. Jestli do háje neb do stáje. A jak tak stále unikám, za mnou jaksi slunce zaniká a tmavne obloha v dáli. To já, už jsem v té stáji. Konec zní takto: Jsem v háji.

Uprostřed třídy seděla oděna v černý olášť, Hledí znuděně okolo a výří vzduch do rytmu španělských písní. Spolužáckům z její třídy okolo padají a lítají hlavy, a ona se tomu směje...Stoupá si na stůl a točí se pak zase seskakuje a předvádí nereálné kreace...Třída  je otevřena dokořán. Pořád ještě se hlasitě směje ale už se netočí a ani neskotačí...Však kolem-jdoucí koukají do třídy a nevěřícně

 Někdy mi připadá že nemohu být na tomto světě ani na minutu sama..(jen tak si pohrávám s mokrýma vlasama) a i když jsem, je tu Nelson nebo miliony tváří které nemají lidské podoby a dlouhého trvání.."sedím ve vyhřáté místnosti,za okny padá hustý sníh a píšu a píšu.." hlasy v hlavě mi říkají co mám psát..připadám si pak jak kdybych to nebyla já..(co když jsem jen kus látky?..) jsem

Měsíc na obloze osvětloval město Grade. Většina lidí  se zastavila nad městem a ráda pozorovala dým a plameny, ale ne od požáru, který by ošlehával výšiny hořící budovy, ale jen oheň táboráku od kterého se linula vůně hořícího dřeva a hudba. Okolo sedělo schouleno v mrazivé letní noci pár vodáků, v jejichž středu seděl vzpřímený vedoucí, který hrál na kytaru.

Den byl tak překrásný takový chmurný a já si "běžím ulicí " dýchám jako tlouštík který vyběhl poschodech dolů a poprvé vzlédnul na uliční světlo, aby dal své veličkosti najevo že je čas se taky podívat na čerstvý vzduch. A já si v tu chvilku vzpoměla na prázdniny, kdy jsem se rozběhla a bosa jsem prchala loukou.Tak trochu malou na to aby to vůbec byla louka. Zdá se mi že je svět tak překrásný?

/ Však ono není k smrti milé obtěžovat mě když sedím v křesle mimo hledím..a otáčet se nehodlám to bych mohl hned a hned smrtku si zavolati aby mě proutkem švihla..a vzkutku a také proč bych ji volal?..ona na židličce brousíc kosu a moji nebohou světici mi nechce pustiti ke mě..
/Píši