Sluneční paprsky dopadaly k temným koutům zašlého půdního světa, v němž dívka mlhavě byla viděti. S úžasem hleděla vzhůru, na ručně vyřezávané trámy a poslouchala jak pod ní praská podlaha. "Krok co krok kdy procházela se pustým koutem půdy, měnila se krajina kol ní."  A i když ji doprovázel Nelson tak se tu cítila osamělá jako Zlatavě se tyčící list mezi zelenýma listama...a přece

(Upřené pohledy a jediná osoba která hledí do země). Jde a snaží se zakrýt svůj splín! Vyšplhala se na vrchol a jediné co ji dokáže shodit na úplné dno je její zranitelnost a maličkost sama. Ví moc dobře co bylo v sázce "Být

Rozhovor: zpět..

Po dvou minutách, kdy se dívka vrátila od veterináře, se šla podívat na Nelsona..jestli je v pořádku po operaci. "Spinkal a jeho jazyk byl studený a suchý, měl jej přitom z pusy venku". Po třičtvrtě hodiny se probral a šel se napít " trochu se motal a ublíženě mňoukal...když zaslechla první zamňoukání, zděsila se, že ho něco bolí, ale byl to jen lítostivý mňoukot. Pohladila ho a

Uprostřed třídy seděla oděna v černý olášť, Hledí znuděně okolo a výří vzduch do rytmu španělských písní. Spolužáckům z její třídy okolo padají a lítají hlavy, a ona se tomu směje...Stoupá si na stůl a točí se pak zase seskakuje a předvádí nereálné kreace...Třída  je otevřena dokořán. Pořád ještě se hlasitě směje ale už se netočí a ani neskotačí...Však kolem-jdoucí koukají do třídy a nevěřícně

Naprosté pusto a prázdno......zas a znovu ty samé pocity které jsem měla kdysi kdy jsem se cítila na tomhle světě naprosto odepsaná...V záchvatech úzkosti, mě donucovali uzavírat se do sebe a nikoho k sobě nepouštět. A teď.? sama samotinká zas a znovu si nevím rady, kvůli jediné hloupé budově "vlastně kvůli těm obývajícím co jí obývají" Co jsem jim vlastně udělala, že na mne vrhají kopu