Prasklina v srdci, prasklina v srdci, prasklina v srdci.
Plní se tmou.
Tichou prázdnotou.
Smuteční pochod za oběť sebeobětování.
Možná, když narovnám se a tím ukáži svoji sílu.
Přijdu si jak v mělkém hrobu, sypu na sebe ze vzteku hlínu.
Stále po tom tíhnu, i když jsem přísahala.
Slovo ti dala.
Jenže...
Prasklina v srdci, prasklina v srdci, prasklina v srdci.
Plní se tmou.
Stále jde smuteční pochod.
Jdou za mnou.

Ohořelý kus látky.

Napsala miluji tě, na dva poslední řádky.

Prázdná, beze slov lehla si do růží.

Chlad prostupoval její horkou kůží.

Ohořelý kus látky.

Kdysi té, četla na ni mezi řádky.

Byli plné lásky a citů.

Nyní již nemají identitu.

Řádky, ty jenž jsou popelavé.

V prach změněné a to je neměnné.

Probděné noci v posteli k severu otočené.

Oči zarudlé, unavené.

Hudba stále zní do prostoru pokoje.

Svádím ve snech krvavé souboje.

I přesto, že žádná vojska netáhnou do boje.

Jsem pokaždé sama. Každá snaha vyhrát je tak marná.

Zrádné cosi v mé hlavě.

Proč jsem do noci vzhůru denně.

Děje se to stále jen kvůli tobě?

Po té dlouhé

Zatracená každá chvilka.
Dusím se.
Ty jsi pro mě severu střelka.
Ukazuješ mi směr.
Bez tebe ani den, nenajdu sever....
Bez tebe jsem jen vzduch potácející se světem.
Dá se snad dojít do cíle s posledním dechem?
Na konci všeho toho se ti omlouvám, že jsem.
Jsem jen člověk a lidé mají city.
I ty.
Jen jsou hodně, hodně hluboko skryty.
Chce to pomoct jim jen ven.

Ohnivá koule rdousí mé hrdlo.
Srdce stávkuje, v prachu si sedlo.
Palčivou bolest cítím ve své hrudi.
Oheň dál plápolá, nejspíš se nudí....
A tak mě trýzní a tak mě prudí.
Srdce mi vyhnalo z ohnivé hrudi.
A tak dál plápolá a tak dál doutná.
Pomalu se srdce krkem vzhůru souká.
Jakoby vyskočit mělo a zasadilo mi ohnivé dělo.
Komu by pak s popáleným krkem mluvit se chtělo?
Možná jen bláznovy, možná polykači ohně.
Srdce mé stvořilo se z čistého ohně.

Mysl tvořena milionem událostí.
Křičím sama v lese, plná zlosti.
Propukám v pláč z lítosti, sama k sobě.
Jsem uvězněna v propasti a to jen kvůli tobě.
Nevyčítám ti tvé rozhodnutí jen kvůli citům svým, ale...
propast se plní vodou a já jdu ke dnu s tím, že netvořím už
stín.

Mám tě plnou hlavu, mám tě plnou hlavu.
Tak jen pověz: "Rád si s tvými city hraju."
Mám tě plnou hlavu. Jsem v polo-rozkládajícím se stavu.
Jak ta srnka v příkopu.
Jsem jedna z davu....
Obyčejná. To jediné dovedu být.
Ničím zvláštní. Nikdy perfektní.
Obyčejná

Nekončící muka.
Srdce žalem mi puká.
Najednou stísněný pokoj mám.
V srdci žal ukrývám.
Na něm jizva krvavá....
A tichá chůze, krapet vratká.
Doba pádu náhlá, krátká.
Ukončen život.
Rozdrobena korková zátka.

Světélko v srdci mám.
V hloubce největší.
Světélko co vejde se do dlaně.
Před lidmi ukrývám....
Je symbolem lásky k tobě.
Tvořeno tím nejčistším.
Možná jsem blázen, ale stále tobě jej chci dát.
I kdyby jsi jej zahodil, tak seberu jej a zase uchovám.
Díky němu dobro rozeznám.

Hoří mi tváře, mám je v plamenech.
Pomalu popadám dech, je to děsnej pech.
S touhou jít a vrátit se naplněna strachem....
A dívat se stále na videa s posledním datem.
Potácím se světem, hledám sobě rovného.
Nemyslím na sebe, ale na toho druhého.
Stále ohlížím se za sebe, jestli nestojí tam.
Měla bych se bát, místo toho jdu stále dál a dál.

Klec z ostnatého drátu.

Ve svém nitru vlka schovává tu.

...

Kde je mi konec?
Tam někde v polích kde se květy ve větru kolébají.
Tam někde v horách kde končí trápení.
Člověk je tam sám, na pospas myšlenkám ponechán.
Je snad lepší být mezi nimi?...
Nebo odejít a nebít se s každou sviní.
Nevím zda lepší je být sama nebo zůstat nad věcí.
Nevím to, možná, že už stačí jen jít dál.

V tmách objevena puma.
V prachu intenzivně dumá.
O prázdnotě a života, hodnotě....
Míjí dobrovolně svůj cíl.
Jdoucí s vlkem, v ruku s ním.
Proti zvyklostem a slepotě.
Vlk pěje baladu, puma jde na kutě.

Táhne na tři hodiny a já nedokážu zamhouřit oči. Jen se akorát převaluji z boku na bok, čekám a čekám a spánek nikde. Tyhle prázdniny se nespavost pro mě stala rutinou, kterou ne každý ocení, když potom prospí celé dopoledne než, aby se mohl procházek okolní krajinou. Co naplat, ukrutná vedra vás umoří dříve než vám v mrazáku zamrzne voda. A větrák? Nikde, ty se snad přestali vyrábět a tak jsou

Ležím v peřinách.
Tíží mě daná vteřina.
Odbíjí půlnoc a já nespím.
Bortí se mi celý vesmír?
Ležím v peřinách....
Hlava zatížena vesmírem.
Miliony myšlenek, tvoří si souhvězdí.
Ve snu se světa děsím, proto také nespím.
Jen přetáčím se z boku na bok.
Myšlenek nechávám volný tok.

Tmavě hnědé oči.
Svět se dneska točí.
V žaludku mám vlnobití.
Nemůže po něm plachetnice plouti.
Zasekla se, chce uniknouti....
Silně mlátí na vrátka.
Má hruď, malá ohrádka.
Plíce jsou dvě zvířátka.
Dusí se. Zmítá se v počasí, které si dělá co chce.
Ten ostrov co není svým pánem.
V toku myšlenek usíná, nakonec usne.

Pocit absolutní prázdnoty.
Jdu davem, sevřený mám žaludek.
V hlavě plno myšlenek.
Jen tak trochu chaotický systém.
Takové myšlenky často mívám....
Mezi nimi v hloubce létám.
Ocitám se v mlžném prostředí ve sluneční krajině.

Mraky, prázdné mraky.
Jen shluk mlhy, která se mihotá v hlavě mé.
Mlžné myšlenky. Chvilkami jsem mimo. Vidíš?
Trochu dost, občas....
Dnes v krajině mraků.
Hustých jako turecká káva, která na dně vždy zbude.
Co z toho plyne. Co vzejde z těchto myšlenek?
To nevím, dál se jimi, ale nechávám unášet.

Pomatená hlava.
Nemyslící mozek.
Miliony dřevěných desek.
Vůně smůly a znějící country.
Chci v lese být, s dřevem snít.

Létat v myšlenkách.
Častokrát hlubokých jako je nebe.
Častokrát upírat svůj pohled na sebe.
Bez dechu propadat panice.
Světlo vidět krátce a nejvíce....
Když duši čistou anděl zří.
Tomu můj úsměv právem patří.
Tak jest, když andělé pějí.
Lidských, čistých duší přání plní.
Amen.

Už to konečně posuň dál.
Nikdy, nikdo tuhle bitvu ještě nevyhrál.
Jsi svému životu pán.
Tak ne, aby jsi takto nesměle pokračovala dál.
Jdi tam kde bojíš se nejvíce....
(Do severských hor, kde řádí vichřice)
Zhasni všechny svíce, pokud bojíš se v tmách více.
Nadechnout své chvějící se plíce.
Tvůj strach se oddálil?
Jen tak dál.
Jen tak, dál.

Kéž bych měla dosti odvahy.
Říct ti prosté ahoj.
Neklást hloupé otázky.
Bez lží a pomluv.
Ber mě jako člověka, co fajn může být....
Co jednou do roka též vánoce slaví.
Občas možná chápat nemusíš, mé zvláštní návyky a tápání.
Tápu jen když kolem jdeš. Říkám si. Víš, tohle se vyřeší.
Možná,

Mraky jsou šedé, vůči mé tváři bledé....

Slané slzy stékají mi po tvářích.
Myšlenky v hlavě se mi utváří.
Mám však úsměv ve tváři.
Slzy mizí, do rukávu se mi vpíjí.
Lidé mě míjí a já v tu chvíli, sílím.

Zavál vánek jarní, přisedl si k ní.
Zavál a jemu lokny dlouhé rozevlál.
Přisedl si k ní a tak dále. Počkat. Nic špatného, ty hade!
On ptal se jen a tak dále. Nic špatného, i tak měla ne male namále, že vlasy mu vánek rozevlál. On pohlédl na ni a ona na něj a vše se dalo do řeči, on pak odvál a samotnou jí tam posedávat nechal.

Duše zralá pro psychiatra.
Mysl hodná psychopata.
Kvítek uvadající bez světla.
Nekonečná temnota.
Člověk nemohoucí ze světa....
Kam ztratila se svoboda?

S kočičím pohledem dívá se na svět.
Muzikant s kytarou jde tam a zpět.
Jde krásnou zahradou, kde je i háj....
Svým kytarovým sólem, vytvoří ráj.
Přidá i bicí a kdo by se divil, je muzikantem už od doby kdy se narodil.
Dále jde světem, kde áleje tvoří.
Srdce všech dívek pro něj už hoří.
Na konec básně vám dám drama: Každá z dívek si za to může sama.