Fui-ostrov | httpwww.FUI-OSTROV.píše.cz

Zase sama na tom samém místě.
Hlavou dolů, pocit beztíže.
Celá pryč ze světa, takový jaký je.
Bez sebe, bez soucitu.
Schovaná v úkrytu.
V nicotné temnotě noci s drobením pozhasínaných

 Hořkost, trpký nádech slepoty.

Zdá se, že stala jsem se postavou anekdoty.

A  co ty, a co ty?

Jsi té slušnosti, říct mi, že jsi pisatel?

Hořce, smutný anděl pláče.

Lidský druh je věčný zrádce.

Plive svým přátelům i jiným do tváře.

Boří velké hráze.

Draze tomu, kdo věří lidem.

Draze mu, ve světě shnilém.

Bezcitní jsou lidé davu.

Nikdo nedokáže schovat svoji obavu z odlišnosti jiných.

Vyjímečných?

To ne, jen povznešenějších nad dějem anekdoty.

 Zbaveni slepoty.

Prasklina v srdci, prasklina v srdci, prasklina v srdci.
Plní se tmou.
Tichou prázdnotou.
Smuteční pochod za oběť sebeobětování.
Možná, když narovnám se a tím ukáži svoji sílu.
Přijdu si jak v mělkém hrobu, sypu na sebe ze vzteku hlínu.
Stále po tom tíhnu, i když jsem přísahala.
Slovo ti dala.
Jenže...
Prasklina v srdci, prasklina v srdci, prasklina v srdci.
Plní se tmou.
Stále jde smuteční pochod.
Jdou za mnou.