Zase sama na tom samém místě.
Hlavou dolů, pocit beztíže.
Celá pryč ze světa, takový jaký je.
Bez sebe, bez soucitu.
Schovaná v úkrytu.
V nicotné temnotě noci s drobením pozhasínaných

Popelavě šedý den.

Myslela jsem si, že to půjde samo ven.

Jenže stále nic se nemění a nic asi nezmění.

Vzduchem hýří se prach a popel.

Měla bych jako poslušná dívka vidět v dálce kostel.

Však přeci jen ho nevidím.

Do hluboké propasti lží se řítím.

Každým den přemáhám se u svého šatníku.

Svůj pohled upírám k chodníku.

Čekám jen, že budu konec těchto dnů a já ukáži svoji identitu.

 Hořkost, trpký nádech slepoty.

Zdá se, že stala jsem se postavou anekdoty.

A  co ty, a co ty?

Jsi té slušnosti, říct mi, že jsi pisatel?

Hořce, smutný anděl pláče.

Lidský druh je věčný zrádce.

Plive svým přátelům i jiným do tváře.

Boří velké hráze.

Draze tomu, kdo věří lidem.

Draze mu, ve světě shnilém.

Bezcitní jsou lidé davu.

Nikdo nedokáže schovat svoji obavu z odlišnosti jiných.

Vyjímečných?

To ne, jen povznešenějších nad dějem anekdoty.

 Zbaveni slepoty.

 Jsem mezi dvěma světy.

Z nichž jeden je skutečný.

I když můj čin v něm je zbytečný a já obávám se, že zas jsem udělala vše špatně.

Již zemřelo tolik statečných jako jsem já.

Nejsem typ co vyhrává, vím já.

Zvykla jsem si.

Však jediné chci je vidět tě minutu/dvě.

Vidět tě.

Záleží snad na takovém čase?

To nejvíce mě mate.

Co

Prasklina v srdci, prasklina v srdci, prasklina v srdci.
Plní se tmou.
Tichou prázdnotou.
Smuteční pochod za oběť sebeobětování.
Možná, když narovnám se a tím ukáži svoji sílu.
Přijdu si jak v mělkém hrobu, sypu na sebe ze vzteku hlínu.
Stále po tom tíhnu, i když jsem přísahala.
Slovo ti dala.
Jenže...
Prasklina v srdci, prasklina v srdci, prasklina v srdci.
Plní se tmou.
Stále jde smuteční pochod.
Jdou za mnou.

Ohořelý kus látky.

Napsala miluji tě, na dva poslední řádky.

Prázdná, beze slov lehla si do růží.

Chlad prostupoval její horkou kůží.

Ohořelý kus látky.

Kdysi té, četla na ni mezi řádky.

Byli plné lásky a citů.

Nyní již nemají identitu.

Řádky, ty jenž jsou popelavé.

V prach změněné a to je neměnné.