Zlomený malý anděl

Tak moc lidi mě milovalo.
Až moc lidi mě ňadra hladilo.
Až moc lidi se dotýkalo mých rtů a mě zdá se, že ubližuji světu.
Jsem jako skořápka, kterou někdo rozšlápnul.
Jsem jak zlý anděl, který srdce rozlomil. ...
Jsem jak anděl, který se bičuje za minulost. Za lidskost a to jací jsou lidé.
Za lidi, který ani násilím nepohrdnou, i kdyby přeci jen na dítěti bezmocném a i kdyby jen to byla mladá dívka, tak slabá, naivní, ale přeci bojující o svá práva, o volnost. Jaký to je, když vám někdo ublíží, víte to? Nevíte, co?
Jsem bičující se anděl za každý hřích, který byl mě proveden, ale nejsem andělem, jsem člověk, plný zlosti a ukrývající myšlenky vepsané do dutých korun stromových, které každým hříchem kynou a kynou až hněv a zloba vybuchují a všude létají třísky, ale což se může anděl zlobit na tu násilnickou lidskost? Na to zvrácené lidstvo, kterému dělá dobře cizí bezmoc a neštěstí? Nemohu, samo mě to změnilo na tu stejnou věc. Tedy nejsem bílý anděl, ale anděl zlý, tak trochu zlomyslný a s traumatem na jazyku tak hořkým jako je pláč a tři bobule z trnky. Tak snad...někdy, změním se v bílého anděla a uletím. Budu volná. Volná, jako nikdy jindy.