Vlk
7. březen 2015 | 13.42 |
,,Co tu dělám?" proběhlo dívce hlavou když se probudila uprostřed lesa. Otočila se na všechny strany. Nikde nikdo. Jen ona ve špinavém a potrhaném oblečení. Posadila se, zhluboka dýchala. Toto se jí už přeci stalo, ale nikdy si nemyslela, že znovu. Protáhla se a vstala na své bosé nohy. Bylo jí těžko. Jakoby celý den plavala proti proudu. Doufala, že neudělala ve městě něco strašného. Nesměl ji nikdo vidět, ale jak to provést, nevěděla. Musela by obejít celé město, jelikož měla domov na druhé straně města. Lidé by měli přeci podezření, že je tak zašpiněná, roztrhaná a jestli provedla něco strašného, někdo by to zjistil. Nevěděla co má dělat. Měla strach z toho, že by zjistili co je zač. Pomaličku se odebírala kolem města a dávala pozor, aby nebyla spatřena. Prošla lesem, nohy samý šrám. Velmi opatrně se proplížila loukou a šla polem. Někdo prošel. Schovala se a sledovala co se bude dít. Byl to jeden z obyvatel. Postarší pán, Petr Větička, který se staral o dobytek. Brečel a nadával, protože mu něco zakouslo ovci. Hrklo v ní když viděla tu nebohou ovci, ale musela jít dál, aby jí nikdo neviděl. Šla kolem řeky, aby se na sebe podívala v odraze. S brekem klesla k břehu a hleděla na sebe do řeky. Byla celá pocuchaná a od krve. Už se na to nemohla dívat. Svalila se vedle břehu řeky, chvíli hleděla upřeně na mihotájící se mraky mezi korunami stromů. Posadila se, rozlédla, umyla se od krve a šla dál. Šla lesní cestou a za chvíli došla ke konci města, kdyby jen věděla, jak obejít přicházející měšťany, kteří se pomalu blížili, aby šli do lesa na houby. Schovala se v křoví a vyčkávala, jestli se jí nepodaří nepozorovaně uniknout mezi domy. Chvíli to trvalo, než odešli, ale nakonec se zadařilo a už bylo vidět jen kousek její paty. Když celá uřícená přiběhla k domovu, zabouchla za sebou a rychle šla rozdělat oheň v krbu. Když v krbu poprvé zapraskalo rozpálené dřevo, sundala si šaty a hodila je tam spolu se zamlženými vzpomínky. Poté se šla umýt, usušit a nasnídat se. Zanedlouho někdo zaklepal na dveře. Byl to starosta, jestli se jí nic nestalo, že ve městě a ve vesnicích řádilo nějaké ohromné zvíře. O ničem nevěděla a šla se podívat co, že se to odehrálo. Byla sama sebou znechucena a doufala jen přeci, že ji nikdo neviděl a jak se zdálo, asi ne. Odvolala se na to, že před chvíli vstala, že jim mile ráda pomůže, ale že by si potřebovala uvařit, tak se s nimi rozloučila a utíkala domu, i když věděla, že hlad jí vůbec netrápí. Proklínala se celou cestu domu, ale nemohla to nijak ovlivnit, jelikož věděla sama dobře, že je to její součást. Tohle ,,zvíře" bylo ona a ona byla to ,,zvíře" tedy přesněji něco jako vlk, kterého nemohla dusit noc co noc, když byla právě noc jako tahle. Tohle, ale nikdy nechtěla, než přišla domu, vymyslela plán, jak by tomu mohla v tyto noci zabraňovat a tak vybudovala dole ve sklepě podzemní vězení, které bude kryté a tak to nikdo nezjistí. Byla odhodlaná, že se vždy zavře, i kdyby měla sebe větší hlad. Prostě to jinak asi nebude možné. Přišla domu a začala s budováním, které ji trvalo necelých šest hodin, které byli utrpením po tak probděné noci. Potom jim šla do města pomoct, ale musela se odvolat, protože ji bylo z potrhaných zvířecích těl nevolno. Odmlčela se tedy do samoty, do svého domu, kde si poklidila, snědla něco málo zeleniny a pak odešla do knihovny, kde přečkala noc, do rána, aby to měla přeci jen blíže do práce.