Postava z T(et)

Zvláštní věc to jistě se stala.
Postava z popela ke mě vstala.
Natáhla ruku, že ať jdu s ním.
Prý cítí ze mě, těžký to splín.
Přetěžké břemeno jenž v hloubi mám.
Teď přeci jen na dobro odkládám.
Cítím se zmatená však občas silné chvilku tu jsou.
Kupředu, dopředu se mnou vyvstanou.
A postava z popela vskutku jako z oka mého.
Jde ruku v ruce.
Cítím z toho něco krapet děsivého.
Ruku v ruce, stejný myšlenek tok.
Až blahem roztéká se mi můj mozkomíšní mok.