Fui-ostrov | Theureg...Čtenář...

Zase pondělí. Nechutnej pištivej řev budíku, pachuť cigaret v puse a bolest hlavy. Prokleju celej život a celej svět. Tak jako každej tejden. Víkend je pryč a přišel čas zařadit se zpět do normálního světa patřícího normálním lidem. Studená sprcha sotva rozežene mlhu halící můj pohled nebo bolest hlavy, ale kouzelný růžoví pilulky zapitý zvětralym kafem ze včerejška přeci jen oslaví úspěch. Ranní cigareta značně zpříjemní pohled do mrazivé tmy zimního rána. Nabalit na sebe vrstvy oblečení, obout boty, klobouk na hlavu a krempu stáhnout hluboko do čela aby lidi kolem neviděli zarudlé oči které drží dokořán jen díky silnému přemáhaní. Zaženu poslední myšlenky na vyhřátou postel, zamknu za sebou byt. Venku mě hned pozře neskutečnej mráz, lezavá mlha, a tma kterou prastarý lampy jen stěží zaženou, přesto se vytrvale snažej. Už dva a dvacet let. Kdysi sem jedný koukal na štítek na kandelábru. Stará jak já, mladší. Rozechvělé prsty zapálí další cigaretu. Střídavě ji držim v jedné pak v druhé ruce abych je alespoň trochu zahřál v kapsách. Bezprsté rukavice jsou k ničemu. Oblak dámu mě provází až na zastávku odkud mi zrovna ujela tramvaj. Je jedno v kolik přijdu. Vždycky odjede zrovna když přijdu. Tak tomu je bylo a bude. Už sem si na to zvyk. Další přijede o pět minut pozdějc a já se jen stěží pohnu z místa. Mám pocit že sem přimrznul na místě, ale teplo je až příliš lákaví. Ignoruju smrad bezdomovce kterej se ze dveří vyvalí jak zvratky a zaženu myšlenku na to že to není tak dlouho co sem na tom nebyl jinak. Po cestě si čtu knížku, ale o čem je nemám tušení. Spíš jen jezdim očima podle řádků abych si je alespoň trochu rozhejbal. Nakonec nějakym zázrakem do práce přijdu včas. Pozdravim pár kolegů, sednu si na svoje místo a začnu pracovat. Rutina. Každej tejden, každej všední den. Lidi kolem se usmívaj, sou rádi že sou v práci, vlastně to sou fajn lidi. Je s nima sranda. Za chvíli už se směju taky. Čerství kafe z automatu, cigareta s kolegama a zase makat...